Novinky

Plošné testování nadání by pomohlo identifikovat nadané děti, které současný systém nezachytí 

22. května 2025

Rozhovor s Alenou Bičákovou o nové studii "Co (ne)víme o žácích s kvantitativním nadáním? Česko v mezinárodním srovnání."

Můžete vysvětlit, jaká je souvislost mezi podporou nadaných žáků a ekonomickým výkonem dané země? Selský rozum nám říká, že je mezi nimi silný vztah, ale máme pro toto přesvědčení i nějakou rigorózní oporu?

Odborná ekonomická zahraniční literatura ukazuje, že hospodářský růst je hnaný především inovacemi a novými technologiemi. To je to, co ekonomiku posouvá ze všeho nejvíc. Souvisí to jednak s počtem patentů, jednak s vědeckými objevy. Existují také další odborné studie, které ukazují, že nadaní jedinci mají např. v případě patentů oproti zbytku populace až pětinásobně větší pravděpodobnost, že ho získají.

Když tato zjištění dáme dohromady, vyjde nám z toho, že nejnadanějších 5 % populace přispívá hospodářskému růstu skutečně nepoměrně víc než jakýchkoliv jiných 5 % lidí z populace.

Jak je vaše studie o nadaných dětech zasazená do projektu Talent?

Projekt TALENT začal před necelými třemi lety jako společná aktivita Nadace RSJ a IDEA při CERGE-EI. Zástupci Nadace RSJ oslovili D. Münicha, protože měli pocit, že v České republice neexistuje dostatečný, rigorózní výzkum o nadání a nadaných dětech. A tak vznikl v rámci think-tanku IDEA při CERGE-EI projekt TALENT. Tým talent tvoří výzkumníci CERGE-EI, kteří  se věnují zejména ekonomii trhu práce a ekonomii vzdělávání. Téma nadání pro nás bylo částečně nové, museli jsme se s ním vice seznámit. Nechtěli jsme ale znovu objevovat Ameriku, proto jsme na začátku nejdřív vycházeli z poznatků existující odborné literatury. Dva kolegové sestavili obsáhlý kritický přehled zahraniční odborné literatury, a pak z toho ještě udělali české shrnutí, aby bylo k dispozici české veřejnosti.

Hlavní náplní projektu TALENT je aplikovaný výzkum v oblasti nadání, který pomocí metodologie empirické ekonomie předkládá fakta, založená na analýzách reprezentativních dat v České republice, jako např. naše aktuální studie o nadaných dětech. Dalším cílem je potom určitá osvětová činnost, kdy přinášíme českému publiku shrnutí existujících poznatků a znalostí ze světa a také organizujeme veřejné přednášky zahraničních odborníků na téma nadání. O kvantitativně nebo matematicky nadaných dětech a způsobech jejich podpory tu mluvil Patrick Gaule, profesor ekonomie na University of Bristol. A teď na jaře jsme pozvali Scotta Imbermana, profesora ekonomie a vzdělávacích politik na Michigan State University, který přednášel o hodnocení dopadů různých opatření na podporu nadaných dětí. Oba jsou špičkoví odborníci na ekonomii talentu a nadání.

Existoval tady už před vaší studií nějaký obecný předpoklad, že se českému vzdělávacímu systému nedaří identifikovat nadané děti?

To je všeobecně známé, že systém identifikace nadaných je u nás nedostatečný. Jediná oficiální data, která o nadaných dětech v Česku existují, jsou z výkazů škol a pedagogicko-psychologických poraden. Jenže tyto počty nadaných jsou velmi podhodnocené, na tom panuje všeobecná shoda. A jak ukazujeme ve své studii, dochází tam navíc ke zkreslení, které se týká např. rozdělení nadání podle pohlaví nebo podle socioekonomického zázemí žáků. Problém celého systému je, že je založený na iniciativě – buď rodičů nebo učitelů, kteří si nadání u dítěte všimnou. V obou případech ten žák musí být poslán ke specializovanému psychologovi do pedagogicko-psychologické poradny nebo do školy, která jím disponuje, a ten musí toho žáka otestovat a vydat stanovisko: Ano, toto je nadaný žák.

To znamená, že žáci, kteří se vůbec dostanou k otestování nadání, jsou velmi úzká, vybraná skupina. Typicky mají buď vzdělané a ambiciózní rodiče, kteří si jejich nadání všimnou, anebo jsou to žáci, kteří se ve škole velmi výrazně projevují tak, že si toho všimnou učitelé. Tím narážíme na další systémový problém, že ne všichni učitelé mají patřičné vzdělání a schopnost nadání rozpoznat. Tyto skutečnosti jsou obecně známé a upozorňovala na ně i Česká školní inspekce. Pro svou zprávu udělala vlastní šetření založené na rozhovorech s učiteli, kdy identifikovala o něco větší počty nadaných než výkazy škol, nicméně závěr byl, že jich je pořád mnohem méně, než kolik předpokládá odborná literatura. Když se podíváme na předpokládané rozložení IQ v populaci, mělo by se tam objevit 10–15 % nadaných lidí a přibližně 3 % mimořádně nadaných.

Vaše studie došla k podobným závěrům, k podobným číslům, která jste právě uvedla.

To ano, ale ještě bych chtěla vysvětlit naše počáteční úvahy, kdy jsme si byly dobře vědomy problémů s identifikací nadaných. A teď jak dál? Jak předložit české společnosti fakta o nadaných na reprezentativních datech? Kde tato data vzít? Moje kolegyně a spoluautorka Miroslava Federičová už dříve pracovala s daty z mezinárodních šetření TIMSS a PISA, která testují žáky čtvrté třídy, tedy přibližně desetileté, a pak patnáctileté. Zvažovaly jsme, jestli a jak by bylo možné některé typy testů použít k identifikaci nadání? Některé testy jsou totiž vysloveně znalostní a některé testují více schopnosti. Nám šlo o to najít, jestli v těch datech jsou informace, na jejichž základě bychom byly schopné identifikovat nadané děti, se zřetelem na nadání, a ne na znalosti, protože znalostní testy odrážejí, na kterou školu to dítě chodilo, ale my se potřebovaly dostat k jeho nadání.

Přišlo nám tedy vhod, že projekt TALENT a Nadace RSJ velmi úzce spolupracuje s týmem psychologů z Masarykovy univerzity v Brně, kteří vyvinuli diagnostický nástroj Invenio pro testování nadání. Hodně jsme konzultovaly postup konkrétně s psychologem Michalem Jabůrkem, který nám pomáhal vybrat, které otázky z testů PISA a TIMSS lze využít k identifikaci nadání a které naopak ne.

V okamžiku, kdy jsme věděly, kterých testů můžeme k identifikaci nadání využít a jaký typ nadání a jak dobře tyto testy měří – konkrétně šlo právě o kvantitativní nadání, už šlo jen o to, vybrat ze škály výsledků těch kvantitativně zaměřených testů nejvyšší a druhou nejvyšší úroveň, tedy mimořádně nadané a nadprůměrně nadané děti. Tyto úrovně jsou ale stanovené již v datech, v šetření TIMSS se jedná o skupinu nadaných, v PISA lze rozlišit také ty mimořádně nadané od nadprůměrných. Dále to bylo vcelku snadné, pak už se jen počítaly průměry a dělaly grafy atd. Důležitý byl pro nás moment, kdy jsme nabyly jistotu, že máme k dispozici nástroj k identifikaci určitého typu nadání, a to na poměrně velkých vzorcích reprezentativních dat, které pokrývají reprezentativní skupiny škol v Česku, což nám umožní dojít k relevantním závěrům o tuzemských nadaných dětech. Ten náš způsob identifikace nadání není ideální, nejedná se o standardní diagnostický nástroj, ale je to dostatečně dobrý přibližný indikátor kvantitativního nadání, pomocí kterého bylo možné analýzy provést a předložit u nás ještě neexistující fakta. 

Ve své studii pracujete s pojmem kvantitativní nadání – co to přesně je?

My ho definujeme jako logické usuzování v matematickém kontextu. Podle CHC teorie inteligence to má nejblíže k úzké schopnosti kvantitativního usuzování (spadající pod širokou schopnost fluidní inteligence) a široké schopnosti kvantitativních znalostí. Je to tedy určitý komponent inteligence, který také poměrně dobře koreluje s obecným nadáním, např. s IQ.

Toto je už psychologie, nikoliv ekonomie. Přesné pojmenování toho nadání pro nás bylo něco úplně nového. To jsme právě konzultovali s psychologem Michalem Jabůrkem z MUNI, který nám pomohl lépe pochopit, co přesně v datech identifikujeme, a potvrdil, že se jedná o určitý druh kvantitativního nadání. Dále jsme se opíraly o předchozí odbornou literaturu, která také používá mezinárodní testy PISA a TIMSS a ukazuje, že výsledky těch testů dobře korelují i s obecnou inteligencí.

Já budu teď trochu ďáblův advokát: když jste se do výzkumu pouštěly, dopředu jste znaly „správný výsledek“: věděly jste, k jakému číslu se chcete dobrat, a skutečně jste se k tomu dobrali. Jakým způsobem jste během procesu identifikace nadaných dětí v Česku ošetřovaly fakt, že víte, kolik by vám asi mělo vyjít?

Ono to tak nebylo. Nás samotné ta čísla překvapila. Navíc to očekávání zhruba 10 % se vyskytuje u obecné inteligence, kdežto my jsme se zaměřily specificky na měření kvantitativního nadání. Postupovaly jsme cestou identifikace vhodných testů a konzultací s psychologem Michaelem Jabůrkem a až potom jsme začaly počítat.

Ve studii velmi podrobně diskutujeme, proč naše výsledky nejsou dokonale srovnatelné s těmi oficiálními, a jsme velmi transparentní ohledně naší definice. A co je důležité mít na paměti, je také to, že nepředkládáme jen fakta o počtu nadaných, ale přinášíme také nové informace ohledně složení skupin nadaných dětí. 

Navíc naše studie předkládá fakta nejen o České republice, ale i o dalších evropských zemí, ze kterých máme data. Takže nabízíme srovnání Česka s dalšími státy, což je také velmi poučné. Zdaleka ne všechny země mají oněch předpokládaných 10 % nadaných. Je otázkou, proč tomu tak někde je a jinde ne, ale zrovna pro Česko nám to opravdu vyšlo na 10 až 13 % nadaných, což odpovídá nejvyšší úrovni v datech TIMSS a nejvyšších dvou úrovních nadání v datech v PISA, a asi 3 % mimořádně nadaných, což odpovídá nejvyšší úrovni v PISA. Zároveň tím ČR v mezinárodním kontextu zapadá do horní třetiny zemí v Evropě dle podílu nadaných.

Pojďme k závěrům vaší studie. Vy už jste některé naznačila, tak se na ně podíváme podrobněji. Asi hlavní závěr je, že v Česku máme mnohem víc nadaných žáků, než si myslíme. U kterých skupin žáků se to jejich nadání českému vzdělávacímu systému chronicky nedaří identifikovat?

Skutečně jsme při práci na naší studii zjistily velké nesrovnalosti s oficiálními daty. V těch je mimochodem jediná informace ohledně různých skupin dětí, a to je pohlaví, takže nevíme nic o jejich socioekonomickém zázemí. Pokud jde o pohlaví, oficiální data ukazují, že dívky tvoří pouze přibližně čtvrtinu nadaných žáků evidovaných školami. Naproti tomu naše data ukazují výrazně vyrovnanější poměr – mezi žáky 4. tříd tvoří dívky zhruba 42 %, mezi patnáctiletými je to téměř polovina. I mezi mimořádně nadanými je podíl dívek vyšší, přibližně 37 %. Rozdíl mezi našimi a oficiálními daty tedy naznačuje, že dívky jsou v současném selektivním systému mnohem častěji přehlíženy. Může to být způsobeno tím, že se jejich nadání projevuje jinak než u chlapců, nebo různými genderovými stereotypy, kdy rodiče u dcer nadání neočekávají, případně učitelé jejich potenciál nerozpoznají.

Co se týče socioekonomického zázemí, zjistili jsme, že mezi nadanými dětmi výrazně převažují žáci z rodin s vysokoškolsky vzdělanými rodiči a z materiálně dobře situovaného prostředí. Dětí z rodin se znevýhodněným zázemím je mezi nadanými podstatně méně. Do jisté míry to může být způsobeno genetickými faktory, ale nejen. V České republice je totiž rozdíl v podílu nadaných dětí v různých socioekonomických vrstvách mnohem větší než v jiných zemích – což naznačuje, že za ním stojí i systémové bariéry a nikoliv pouze genetika. Z toho vyplývá, že mnoho nadaných dětí ze znevýhodněného prostředí není současnými postupy vůbec identifikováno – a je pravděpodobné, že i nám často zůstaly skryté. I náš způsob identifikace má totiž svá omezení. U těchto žáků může hrát větší roli např. nízká motivace. Jsou ale i další důvody, proč nadané dítě dosáhne v testu horších výsledků a jeho nadání zůstane i nám neodhaleno.  Jedná se třeba o stres při testování, nebo například různé specifické poruchy učení, které s nadáním často souvisejí (tzv. dvojí výjimečnost).

Odhadujeme, že i zjištěné rozdíly v počtu nadaných mezi jednotlivými socioekonomickými skupinami zřejmě neodrážejí skutečný stav, ale spíše nedostatečné podmínky pro rozvoj a rozpoznání nadání u dětí ze znevýhodněného prostředí. Ale nemáme pro to v datech bohužel další podklady. I tak ale identifikujeme nezanedbatelný podíl nadaných dětí pocházejících ze znevýhodněného prostředí. Přibližně 30 % našich nadaných respondentů (ve věku 10 i 15 let) pochází například z rodin, kde rodiče nemají vysokoškolské vzdělání. Otázkou pak zůstává, zda mají tyto děti dostatečné podmínky a stimuly k dalšímu rozvoji svého potenciálu – a zda jejich nadání někdo skutečně rozpozná a pracuje s ním.

Abych to shrnula, velmi nás překvapilo, že naše výsledky odpovídají tomu, co předpokládá odborná literatura, a zároveň že rozdíly mezi našimi daty a oficiálními statistikami jsou tak výrazné. Významně nás zaskočil i vliv pohlaví a socioekonomického zázemí.

Jsou ještě nějaká další zjištění, která vás jako výzkumnice překvapila?

Zajímavou proměnnou, kterou jsme v našich datech sledovaly, byly tzv. aspirace – tedy očekávání rodičů (u žáků 4. tříd) a očekávání samotných žáků (u patnáctiletých) ohledně vysokoškolského studia. U desetiletých nadaných dětí z rodin, kde rodiče nemají vysokoškolské vzdělání, uváděla přibližně třetina rodičů, že neočekává, že by jejich dítě v budoucnu studovalo vysokou školu – přestože tyto děti dosahovaly v testech výjimečných výsledků. To je alarmující. Naopak u patnáctiletých žáků je situace optimističtější – více než 90 % z nich samo uvádí, že předpokládá, že bude pokračovat v terciálním vzdělávání. Zdá se tedy, že škola či další vlivy mohou v průběhu vzdělávání přispět k rozvoji aspirací i ambicí a k většímu zvědomění vlastního potenciálu.

Naše studie poukazuje na nedostatky současného identifikačního systému a navrhuje jako možná nejvhodnější a nejspravedlivější řešení zavedení plošného testování ve školách. To by umožnilo zachytit i ty děti, které se do pedagogicko-psychologické poradny nikdy nedostanou.

Jaká všechna doporučení vyplývají z vaší studie pro český vzdělávací systém?

Za hlavní přínos naší studie považuji to, že předkládá konkrétní fakta o nadaných dětech. Upozorňuje na podhodnocení jejich počtu v oficiálních datech a především na zkreslení, které v nich vzniká. Studie tedy poukazuje na nedostatky současného identifikačního systému a navrhuje jako možná nejvhodnější a nejspravedlivější řešení zavedení plošného testování ve školách. To by umožnilo zachytit i ty děti, které se do pedagogicko-psychologické poradny nikdy nedostanou a tím pádem nezískají ani oficiální potvrzení o nadání – a tedy ani potřebnou podporu.

Samozřejmě vyvstává otázka, jaký nástroj pro plošné testování použít. Je známo, že dívky jsou obecně citlivější na stres a konkurenční prostředí. Přestože mají stejné schopnosti jako chlapci, pokud jsou vystaveny stresujícím podmínkám při testování, často dosahují horších výsledků než jejich jinak stejně schopní mužští vrstevníci. I proto je důležité volit testovací nástroje citlivé k těmto rozdílům. Za vhodný příklad lze uvést diagnostický nástroj Invenio vyvinutý v Brně, který využívá formu videohry. Dítě v něm prochází jednotlivými hrami, ve kterých se testují různé složky nadání. Tento přístup je nejen zábavný, ale i méně stresující.

Další důležité doporučení je zaměřit se na přehlížené skupiny – především dívky a děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Nejde jen o materiální podporu, i když i ta je důležitá. Například téměř 50 % desetiletých nadaných dětí nemá doma ideální podmínky pro učení – chybí jim např. připojení k internetu nebo vlastní pokoj. Proměnná, která zkoumá množství dostupných vzdělávacích zdrojů v domácnosti dítěte, ukazuje, že téměř polovina těchto dětí má k učení pouze omezené zdroje. Mezi patnáctiletými studenty, kteří dosahují v testech vynikajících výsledků, nacházíme dokonce asi 15 %, kteří pocházejí z rodin, které nejsou materiálně dostatečně zabezpečené. To považuji za velmi alarmující, protože jejich šance na rozvoj jejich nadání jsou asi hodně nízké

Nejde však pouze o finanční podporu, ale také o poskytování informací, podnětů a vůbec o osvětu. Je důležité informovat rodiče i školy – jak o tom, jak nadání rozpoznat, tak i o tom, jak s ním dále pracovat. Nabízet různé způsoby, jak nadání dále rozvíjet. Součástí této osvěty by mělo být právě i bourání genderových stereotypů, jelikož víme, že dívky jsou v procesu identifikace nadání častěji přehlíženy než chlapci. Je třeba si uvědomit, že mohou fungovat jinak – a podle toho k nim také přistupovat. Podobně, a ještě více, je potřeba se zaměřit také na nadané děti ze znevýhodněného prostředí.